Tříměsíční stáž ve španělské Córdobě

Měsíc 1. Osmnáctého června dva studenti naší školy, ze studijního oboru, vyrazili na tři měsíce do španělské Córdoby v rámci programu Erasmus+.

Osobní pohled

Stáž nám začala odletem z letiště Václava Havla v 17:30. Už na letišti před odletem jsme s Michalem potkali tři naše budoucí kamarády a spolubydlící na hostelu. Trochu jsme se seznámili a než jsme se nadáli, už jsme seděli v letadle směr Malaga. Ovšem jen tak trochu, protože náš let měl zpoždění 40 minut kvůli zvýšené dopravě nad Německem. Do Malagy jsme dorazili asi v 9 hodin večer a odtamtud společně s dalšími potencionálními kamarády jsme se museli přesouvat autobusem do 160 km vzdálené Córdoby. Cesta nám trvala asi dvě hodiny.

Po příjezdu do města nás vysadili na teď už pro nás až moc dobře známé místo, kde si nás vyzvedla mladá slečna z organizace Training Europe a zavedla nás na naše ubytování. První noc jsme byli ubytovaní na jiných hostelech. Tři lidé z naší party byli ubytovaní v hostelu Mamre, který je zároveň základnou pro členy Training Europe. Sedm z nás se muselo ubytovat na noc v hostelu Selu, který je od HQ asi 5 minut pěšky. Ubytovali jsme se a šli spát, abychom byli čilí na další den.

Druhý den jsme se přesunuli ze Selu do Mamre, kde jsme si vzali klíčky od pokojů a zabydleli se. Hned poté jsme se já, Michal a naši tři noví kamarádi (Tomáš, Petr a Tomáš) vydali na průzkum města, a protože bylo kolem poledne, hledali jsme, kde se najíme… Malým problémem bylo ovšem to, že byla neděle a v tento den je spousta obchodů i restaurací zavřená nebo mají omezenou otevírací dobu. Nakonec jsme našli menší restauraci, kde jsme se za rozumné peníze najedli a pokračovali v objevování města.

V pondělí 20. června ráno jsme měli sraz ve společenské místnosti, odkud jsme se pak měli vydat do našich nových prací. Vyrazili jsme kolem desáté ráno do naší společnosti, kde jsme měli pobývat po dobu naší stáže. Ovšem když jsme přijeli, jaksi nikde nikdo nebyl a nikdo nezvedal telefony. Později toho dne jsme se od organizátorů dozvěděli, že pracovat v té dané společnosti nebudeme, protože člověk, který na nás měl dohlížet, měl rodinné problémy.

Večer toho dne jsme se šli podívat na křesťanský průvod, který trval asi tři hodiny a byl velice zajímavý a pořídili jsme si spoustu fotek a videí.

Pracovat jsme začali až 22. června v malé rodinné pekárně na okraji města. Do práce jsme se dostávali autobusem a zpátky nás vždy někdo odvezl. Naší pracovní náplní byla klasická práce v pekárně jako u nás ve škole. Dělali jsme těsta, pomáhali jsme péct a na konci naší směny jsme uklízeli. Jedna zvláštnost by tu ale byla. Nikdy jsem za život nerozdělovala tolik bílků od žloutku jako za těch šest dní (o víkendu jsme do práce nechodili). Dohromady s Michalem jsme denně rozbili asi 300 vajec, někdy více.

Dva dny předtím, než jsme měli skončit, když jsme jeli z práce domů, dostali jsme za úkol vymyslet nějaký český produkt, který bychom mohli vytvořit. Musím říct, že se surovinami, co jsme měli k dispozici, to nebylo vůbec jednoduché vymyslet.

První nás napadla vánočka, bohužel jsme narazili, protože jsme ani jeden nepotkali ve skladu droždí. Další nás napadly žloutkové věnečky, na ty jsme bohužel neměli k dispozici máslo na krém.

Nakonec jsme se dohodli na roládě. Recept jsem měla z domu, těsto bylo jednoduché a jako náplň jsme tam mohli dát cokoliv. A tak se stalo.

Druhý den jsme celý den dělali rolády. Na jednu dávku padlo asi 20 vajec a byli z toho čtyři asi metrové rolády, které všem, kdo si dal, chutnaly.

Od 1. července pracujeme každý na jiné pobočce obchodního řetězce zdravé výživy Almocafre. Naší náplní práce je kontrolovat teploty ledniček a mrazáků, přijímat zboží, doplňovat zboží a uklízet. Naše pracovní doba je od 10 do 14 a poté od 18 do 20 hodin.

Možná se ptáte, jak se tu dorozumíváme. Je to trošku složitější. My Češi se logicky domlouváme česky. Když se bavíme s ostatními studenty, bavíme se anglicky. A pokud jsme v práci, je to taková slátanina angličtiny a pár naučených slov španělštiny. Pokud neumíte anglicky, máte veliký problém, protože se jinak na hostelu mezi organizátory a jinými studenty nedomluvíte… Asi si říkáte „Vždyť existuje překladač, proč bychom se neměli domluvit.“ A nejde o to, že byste se nedomluvili přes překladač, ale o to, že vás, i ty, se kterými se chcete bavit, to po krátké době přestane bavit pořád vytahovat telefon a něco psát…

Pokud jde o známosti, tak v době, kdy toto píšu, jsme už poznali lidi z Itálie, Německa a Švédska. V nejbližší době by se k nám měl přidat minimálně ještě jeden další Čech.

Na závěr chci jen říct, že je na denním pořádku umírat na teplo a že 47 °C je úplně běžná teplota. Takže pokud se sem chcete vydat, berte si alespoň 1,5 litru vody a pak dalších litr a půl, který na sebe budete po cestě vylévat.

S pozdravem ze Španělska zdraví

Adéla Vodičková a Michal Roleček